Vzdělávání pěstounů 21.9. 2019

…..a je za námi další osmihodinové vzdělávání pěstounů (tento rok již druhé), které jsme pořádali opět v příjemném prostředí SOS vesničky v Brně. Počasí nás má opravdu rádo a celý den nás hřálo nejen sluníčko, ale i pocit, že jsme zase pohromadě…my ( zaměstnanci Spolku Pěstoun) naši i externí pěstouni a především děti, které se už těšily nejen na svoje osvědčené hlídače, ale hlavně na to, co si pro ně vymyslí nového.

Program pro „dospěláky“ probíhal v učebně, pod vedením velmi zkušené lektorky Mgr. Gabriely Vykypělové. Téma bylo „Porucha citové vazby u dětí v náhradní rodinné péči a její projevy v jednotlivých věkových stádiích“ a zahrnovalo širokou oblast citového vývoje zraněných dětí. Téma zasáhlo velkou většinu pěstounů, bylo poutavé, ale zároveň i těžké, protože si každý uvědomil, že děti v náhradní rodinné péči mají téměř vždy za sebou pomyslný batůžek, kde se jim ukládají trápení, zranění nejen citová, ale často i fyzická, nepochopení, zanedbávání, nepřijetí atd. a na nás, pěstounech, je, jim pomoci z batůžku „věci“ vyndávat a léčit. Dítě k nám přijde ztracené v čase i prostoru a hledá samo sebe, svoji identitu a my mu můžeme často pomoci jen tím, že jsme. Není to vůbec málo. Stačí ho přijmout s „batůžkem“, i když bychom ten pomyslný ranec trápení nejraději nechali za dveřmi. Jiné je přijmout do rodiny malé dítě, jiné je to s dospívajícím. Každý věk přináší svoje rizika, ale i pozitiva. Ale jedno mají všechny děti společné….chtějí, aby je měl někdo rád takové, jaké jsou. Chtějí být zahrnuty láskou a péčí, i když to tak nedávají najevo a někdy dokonce „hází ksichty“ nebo se odtahují.

Stejně jako batolata, tak i dospívající děti potřebují mít svoji dobrou základnu, aby jednou mohli odejít. „Zvládneš to bez nás?“ Vrátíš se?…. jen čas ukáže, jak pevnou základnu jste společně vytvořili a to je zároveň odpovědí na Vaše otázky.

O tom všem paní lektorka hovořila a možná si každý domů odnášel v sobě pocit, že to bude těžké, ale že je i naděje…i o té hovořila a o tom, jak je dobré hledat zdroje i pro nás, pěstouny, abychom to všechno dobře zvládli😊

A za mě možná si dovolím vložit jedno pěkné motto, které mi dala kamarádka v den, kdy to i u mě, jako pěstounky, stálo fakt za houby

„Dýchej, tohle je jen špatný den, ne špatný život“ 😊

Tak a děti. Ty se opravdu nenudily. I když věkové rozpětí bylo široké (1,5 – 15 let), snažili jsme se je zaujmout a všechny zaměstnat. Ti nejmenší si hráli v herně a pak na pískovišti. Pro ty starší jsme měli nachystané tvoření (malovaly na kameny a tvořily motýlky z mušliček). Nechyběla ani hra na poklad, kdy děti musely projít úskalím různých úkolů, ať už na přemýšlení nebo na protáhnutí těla, ale nakonec ke kýženému pokladu došly všechny a radost byla veliká. Každý měl připravený svůj poklad v označeném balíčku „šitý na míru“ danému dítěti. Odpoledne už bylo spíš v duchu her, fotbalu a užívání si venkovních prolézaček a pěkného počasí. Děti si našly nové kamarády a bylo těžké se večer rozcházet, došlo nakonec i na slzičky, že „ještě přece néééé domů“. Ale příslib dalšího setkání je upokojil.