Přečtěte si příběh naší přechodné pěstounky o dětech, které doposud měla v pěstounské péči.
Jsem pěstounkou na přechodnou dobu.
Než jsem se jí stala, tak jsem adoptovala dvě děti. Bylo mi 32 let, když jsem dostala první dceru a ve 34 letech druhou dceru.
Každá je jiná, jedna světlovlasá a druhá má vlasy jako havran. Obě byly velice rozlišné, jedna se chovala jako holka a druhá spíše jako kluk, starší byla vždy klidnější a rozvážná, mladší byla divoch.
Nikdy jsem nezaznamenala, že by měly nějaké problémy s tím, že jsou adoptované. Byla jsem k nim vždy upřímná, nic jsem jim nikdy netajila. Kdykoliv se šlo k lékaři (pohotovost atd), vždy jsme před nimi říkali pravdu, že nevíme, co bylo v rodině za nemoci. Obě to braly jako normální věc.
I dnes, když se mladší dceři přihlásila biologická rodina a ona zjistila jaká je, tak i přesto nás nadále považuje za svoji hlavní rodinu. Sdílí s námi svoje radosti i starosti. Vnímá nás jako svoje útočiště a ví, že se k ní nikdy neobrátíme zády.
Se svoji biologickou rodinou se i nadále stýká, hlavně se sourozenci a babičkou. Rodiče nepoznala, neboť matka zemřela a o otci nikdy nic neřekla. V kontaktech se svoji rodinou ji nebráníme, jsem ji v těchto situacích oporou a ona ví, že nám vše může říct a podělit se vším.
Dnes již mají obě dcery svůj život, dokonce jsem se nedávno stala babičkou.
Když jsem pomalu zjišťovala, že nás děti již tak nepotřebují, začali jsme s manželem přemýšlet nad pěstounskou péčí.
Tak jako u dcer nám bylo jedno, jestli budou bílé, černé nebo hnědé, tak i v případě pěstounské péče nám to bylo jedno, byli jsme připraveni přijmout jakékoliv dítě i s menším handicapem.
Začala jsem hledat na internetu a obvolávat všechny možné instituce, abych se dozvěděla, co vše obnáší pěstounská péče, podotýkám, že jsem chtěla být dlouhodobou pěstounkou. Chtěli jsme podat pomocnou ruku dalšímu dítěti. Když jsem se pro pěstounskou péči rozhodla, bylo mi 48let. Je pravda, že jsem si uvědomovala, že jsem starší a dostaneme pravděpodobně větší dítě nebo sourozence. Pak jsem ale objevila pěstounskou péči na přechodnou dobu a tehdy jsme se s manželem po delší rozmluvě dohodli, že tato varianta náhradní rodinné péče by pro nás byla lepší. K tomuto rozhodnutí nás také vedla skutečnost, že jsme již starší a obávali jsme se rizika, že bychom museli ukončit dlouhodobou pěstounskou péči předčasně, kdyby se nám například zkomplikoval zdravotní stav. Pěstounská péče na přechodnou dobu nám v tomto ohledu více vyhovovala, protože dítě by u nás bylo maximálně rok. S manželem jsme se dohodli, že se pěstounkou stanu pouze já.
Než jsem byla schválena a zařazena, trvalo to dlouho, alespoň z mého pohledu. První bylo vyřizování na úřadech, pak k nám přijela sociální pracovnice na šetření. Dále následoval pohovor u psychologa na Krajském úřadě Jihomoravského kraje. A nakonec nám došlo oznámení týkající se příprav žadatelů. Přípravy v tu dobu dělalo Sdružení pěstounských rodin a za sebe musím říct, že školící byly velice příjemné. Dokázaly vydržet otázky, které jsme pokládali, a že jich nebylo málo. Naše skupina byla složena z žadatelů o přechodnou pěstounkou péči, dlouhodobých pěstounů a žadatelů o osvojení. S většinou jsem zůstala v kontaktu.
Z těchto příprav mohu říct, že jsem si, hlavně díky psychologům, odnesla hodně zážitků a hlavně nám v mnoha ohledech řekli, co nás čeká a jak je někdy náročné vycházet s biologickou rodinou dítěte. Také nás připravili na děti, které přijdou a co vše nás může a nemusí potkat. Po ukončení jsme byli opět pozvání k psychologovi Krajského úřadu Jihomoravského kraje a zde jsme absolvovali testy. Pak jsme čekali na vyjádření Krajského úřadu Jihomoravského kraje, zda jsme či nejsme zařazeni do evidence.
Na přijetí prvního dítěte jsem čekala asi 2,5 měsíce. Dostala jsem chlapečka, kterému byli 4 dny. Byl to nádherný klouček, jen měl problém v tom, že matka asi kouřila nebo požívala alkohol v těhotenství.
V jeho 6nedělí se ozvala s tím, že si ho vezme zpět a bude s ním v azylovém domě. Vždy při kontaktu bylo vidět, že chlapeček jí poznal. Je to zvláštní, ale vždy, když si ho vzala, se začal usmívat a byl spokojený.
Maminka byla mladá a tak když se mělo předávat a domlouvat vše, co s tím souvisí, tak za sebe poslala babičku, která ji v těchto věcech zastupovala. Zůstal u nás do svých 14 měsíců, kdy nakonec dostal novou rodinu, šel do osvojení. Nová maminka, než si ho převzala, se vlastně k nám nastěhovala. Vždy od nás odjížděla do práce a večer se vracela.
Bylo to moc fajn a bylo vidět, jak se pomalu na sebe citově navazují. Vždy v sobotu přijel tatínek nebo jsme jeli my k nim domů, kde se seznamoval s novým okolím a se vším co k tomu patří.
Předávání bylo těžké pro mě i moji rodinu, hodně jsme se na chlapce citově navázali. Dcery díky tomu, že byly ve věku kdy, začaly mít přítele, tak na sobě nechtěly dát vidět, že loučení je těžké.
S novou rodinou jsme byli v kontaktu přes email a telefon. Nová maminka mi napsala nádherný email, kde mně a mé rodině poděkovala za veškerou lásku a trpělivost s jakou jsme chlapce vychovávali.
Po 4 měsících nás všechny pozvali na oběd. Bylo vidět, že se již navázal a byl již jejich. S jeho novou rodinou, především maminkou, jsem stále v kontaktu. Jednou za čas mi pošle fotku a napíše, co už umí. Jsou to maličkosti, ale jsou pro nás krásné. Je užasné dodnes vidět, jak vyrůstá.
Vím, že většina přechodných pěstounů má s adoptivními rodiči takový vztah. Dovolím si to říct za všechny – hřeje to u srdce, když vidíme, jak dítě roste a jak je obklopeno milující rodinou.
Můj doposud nejhorší zážitek bylo předat 7letého chlapce do dětského domova.
Ale vraťme se na začátek celého příběhu.
Přišel k nám 6tiletý kluk, který vypadal na 4roky. Vážil jen 14 kg a měřil 115cm. Vystrašený, bojácný, podvyživený, prostě takové vyplašené ,,zvířátko“, které se bálo jen ťuknutí hrníčku o stůl.
Když například někdo zazvonil, tak se schovával. Stačilo, když přišla babička a on utekl ze strachu, že ho chce někdo zase někam odvézt.
Během pobytu u nás se naučil, že ruce nejsou na to, aby ho tloukly, ale hladily nebo si s ním hrály. Vždy když se zvedla ruka, tak se rozklepal.
Měl vyhaslé oči, takové, které vám dokážou říct, co vše se mu stalo. Pohled na něj vám vháněl slzy do očí a člověk si vždy musel klást otázku, jak někdo může takovému drobkovi ublížit. Vždy večer když šel spát, tak jsme šli spolu, bál se, což se není čemu divit, měl větší jistotu, když jsem tam byla, že se nic nestane. Ze začátku se budil a kontroloval, kde je a zda jsem v pokoji. Po pár dnech se rozpovídal, čím vším si prošel.
Rád mluvil o babičce, kterou miloval a které jsme průběžně volali. Velice rád vzpomínal, co spolu vše zažili. Například, jak spadla, když pospíchala, aby vystoupila z autobusu. U toho se smál a vzpomínal, jak se i ona smála, rád vzpomínal, jak spolu tančili nebo chodili štípat dříví a on si hrál se psem a koťátky. Litoval, že pejsek je již starý a špatně vidí, bylo mu ho líto. Pak se vždy rozpovídal o přítelkyni svého otce a nevlastní sestře a o tom jak špatně se v jejich péči měl a o všem zlém, co se mu přihodilo. Také mi vyprávěl o šikaně od dětí a hlavně od starších chlapců.
Velice rychle se u nás zabydlel. Prostě byl u nás doma a to tyto děti potřebují vědět. Potřebují cítit, že někam patří, on byl, jak se říká, učebnicový příklad.
Provedla jsem ho celým domem i sklepem a půdou, ukázala co kde je. Na dvorku ho provedl manžel a ukázal mu králíky a veškerou drůbež, co doma máme.
Ze začátku, když si hrál venku, vždy vyvedl nějakou hloupost. Buď podkopal meruňku nebo ubližoval zvířatům.
Tehdy jsme si museli sednou a probrat, že se to nedělá. Zeptala jsem se, zda ho bolelo, když dostal na zadek, řekl že ano. No a zda si myslí, jestli když ubližuje zvířatům, že je to nebolí. Pokrčil ramínka, řekl, že asi jo. Pak jsme spolu mluvili a slíbil, že se pokusí už zvířata nebít.
Začal chodit do MŠ, kde si našel kamarády, byl velice oblíbený. Jako každé dítě také měl problém, že prostě ,,nevstal pravou nožkou“ a zrovna se mu nelíbilo, co kdo po něm chce.
Pokaždé se přiznal, že se paní učitelka zlobila, když něco udělal, no a divil se, že už to neřeším. Tak jsem mu řekla, že mu to od ní muselo stačit. Jen jsme si řekli, že se příště bude snažit nezlobit.
Byl to úžasný kluk s obrovským krásným úsměvem a nádhernýma hlubokýma očima. Po dobu, co byl u nás, se mu zvedlo sebevědomí. Nenechal se urážet a ponižovat, když se mu snažili děti smát nebo mu nějak chtěli ublížit. Byl vděčný za to, že jsem se vždy postavila já nebo někdo z rodiny za něho a bránili jsme ho.Nikdy to nepoznal a vážil si toho. Ale také měl jasně vymezené hranice a věděl, kdy je překročil. Když například něco provedl, musel se jít omluvit a slíbit, že už to neudělá.
Bohužel pak nadešlo období, kdy se rok pobytu chlapce u nás přiblížil ke svému konci. Pro chlapce sociální pracovnice nenašla jinou variantu než přemístění do dětského domova. Tuto informaci jsme obdrželi těsně před Vánoci. Vánocemi, na které se chlapec tak moc těšil. Protože poprvé měl svůj vánoční stromek a poprvé si užíval krásné vánoční přípravy. Sepsal si seznam dárků pro Ježíška, kde mimo jiné napsal, že si přeje novou mámu a tátu.
Byli jsme i přesto nuceni chlapce začít ihned připravovat na přechod do dětského domova, přestože jsme mu nechtěli kazit Vánoční svátky. Chtěli jsme, aby chlapec byl co nejvíce na vše připraven a také jsme nechtěli ztratit jeho důvěru. Mezi svátky jsme navštívili jeho psycholožku, která si na nás ihned udělala čas. Na rozloučenou mu napsala a předala užasnou knížku.
Předávání do dětského domova bylo pro mě, manžela a moji klíčovou pracovnicí plné emocí, které jsme se snažili nedat před ním najevo. On jel za velkým dobrodružstvím, vlastně pořád toužil jet někdy na tábor a tak si to vše přebral, že to bude asi něco takové, jak slyšel od kamarádů. Nikdy nezapomenu, když jsme ho vzali do aquaparku na tobogány, jak děkoval a byl šťastný. Také nikdy nezapomenu na jeho výraz, když jsme koupili boty, které si sám vybral. Pak se všem chlubil, že to jsou jeho boty.
Myslím, že dnešní děti to berou jako samozřejmost a on vše vnímal jako něco výjimečného, něco, co mohl udělat sám, vybrat si boty.
Rok, který jsme prožili byl úžasný, pořád nás překvapoval něčím novým. Vděčnost, kterou v sobě měl, nedokážu vyjádřit a za to to stojí podívat se do očí těmto dětem. Když vám řekne: ,,Teto běž domů, já se strejdou dodělám práci, to není pro holky“, tak v koutku duše jste šťastní, že za jedno pohlazení vám vyroste před očima kluk, který se chce odvděčit za tu ruku, která se snaží ho podržet.
Rozloučení bylo, jak jsem již napsala, náročné pro všechny. On si zvykal pomalu a mě se každý večer, kdy jsem šla kolem jeho her a zapomenutých autíček, sevřelo srdce s tím, jak se asi má a jak vše zvládá. Když zavolal, tak nikdy nezapomněl říct ,,Mám tě rád“.
Tady bych ráda uvedla, že s těmito dětmi se musí mluvit na rovinu, první je zjistit, co chce probrat. Nikdy nic nezakrývat a ukázat, že je členem rodiny se vším všudy, zvedne se mu sebevědomí.
Pro něj bylo důležité, že se mu řeklo tak a teď tady budeš doma. I probrat, jak dlouho u nás může zůstat. A on to vzal. Nikdy jsem před ním nic netajila naopak jsem vše řešila před ním, aby se mohl vyjádřit, pokud se ho věc týkala. Také dostal určité povinnosti, které musel splnit a pak si mohl hrát. Moc důležité bylo mu dát důvěru. Například když šel ke kamarádovi a musel dojít domů v určitou dobu. Kamarád bydlel hned vedle nás, tak jsem z okna viděla, kam jde. Dostal klíč a to byl asi ten nejdůležitější okamžik. Byl hrdý, nikdy klíč od domu neměl, to bylo poprvé.
V dětském domově si našel kroužky,chodí tančit a hraje fotbal. A tento rok začal chodit do školy.
Už si nevoláme tak jak předtím, nechci se mu plést do života a čekám, zda zavolá on.
Jen vím, že konečně za ním jezdí babička, kterou tam vozí jeho bývalá paní učitelka z MŠ.
Teď mám dvě sestřičky, jsou u nás téměř půl roku, teď mají 3 a 4 roky.
Mladší si k nám cestu našla hned, je to takové malé miminko, jak jí říká její sestřička.
Starší má za sebou starost o mladší, byla spíš jako matka a ne jako sestra. Při všem, co bylo kolem, přebalování či krmení, vždy sledovala, zda to dělám dobře. Sedla a začala jí hned krmit. Vždy se ujišťovala, zda dostanou obě jídlo.
Když jsem je přivezla, byly obě na plenkách, dnes už i spíme bez plen. Na začátku nemluvily, byly vystrašené, nejisté. Dnes už v řeči krásně rozvazují, jsou veselé a spokojené.
Mají za sebou hodně věcí, ale přesto se z nich staly krásné holčičky. Dnes už dokáží skládat puzzle, hrát pexeso, rády kreslí, i když po zdech a kobercích ale kreslí.
Každý den je něco, co se naučí nové. Rády pomáhají v kuchyni, při praní nebo úklidu.
Když začali kontakty s biologickou matkou, tak starší holčička dostala teploty, byla hodně vystresovaná. Matka jen seděla a bylo vidět, že sama nevěděla, co má dělat. Mladší k ní vůbec nešla, spíš se držela nás všech kolem, aby asi ukázala, že se má dobře. Při dalších kontaktech bylo vidět, že matka pro děti není tím, co by měla být, holčičky k ní nemají důvěru a bezpečnou vazbu. Matka je nedílnou součástí holek a já ji musím respektovat a pomáhat holkám k ní najít cestu.
Na tomto místě bych chtěla poděkovat své doprovázející organizaci Spolek Pěstoun za vše, co mě a dosavadní děti, které jsem měla v péči, udělala. Nastavila nám služby na míru a vše se nám snažila ulehčit a zpříjemnit, najít včas odbornou pomoc. Zastala tak opravdu roli doprovázení a podpory.
Nikdy jsem nepřemýšlela nad tím, jaké dítě dostanu, spíš nad tím jak mě příjme dítě.
Když jsem adoptovala dcery, u druhé mi bylo řečeno, že nebude chodit, bude pomalejší a bude navštěvovat zvláštní školu, také nás zrazovali, že je poloromského původu, přesto jsme neváhali a vzali jsem si jí.
Dnes je matkou,má nádherného chlapečka a také přes veškeré zdravotní problémy dodělala školu a žije běžným životem.
Kdybych byla mladší, jdu do toho znova. I přesto, že přijde náročné období puberty, ale když si každý z nás položí ruku na srdce a vzpomene na sebe, tak musí usmát. Vždy si řeknu, že moje děti byli v pubertě stejné jako já a manžel.
To stejné je s dětmi v pěstounské péči, potřebují především mámu a tátu a místo kam patří a kam se můžou vracet. Potřebují pohladit, ale i pokárat. Prostě potřebují vědět, že někomu na nich záleží. Přestože to někdy nedopadne úplně podle našich očekávání, tak i tak je to krásné, vědět, že jste někomu pomohli a předali mu něco pozitivního do života. Mnohdy trvá, než si děti najdou tu správnou cestu, ale stojí to za to, vidět je, jak vám rozkvétají před očima a vy jste toho součástí.
